V dubnu to budou čtyři roky, co poprvé přišla do blanenské nemocnice v doprovodu svých psů. Canisterapeutka Ivana Zikan si svého prvního zlatého retrívra pořídila v roce 2011. Poté zjistila, že se s pejsky dá pomáhat i nemocným. Řekla si, že to zkusí a s fenkou absolvovala první canisterapeutické zkoušky. Nejprve navštěvovala hendikepované děti ve speciální škole v Brně, posléze i děti ve školkách, ale jak sama říká – nejvíce jí i jejím čtyřnohým svěřencům vyhovuje práce s nemocnými a staršími lidmi. Pejsků má v současné době již šest.
Můžete na úvod popsat, co je vlastně canisterapie a s jakými pacienty v Nemocnici Blansko pracujete?
Canisterapie je léčebná metoda, při které využíváme kontakt se speciálně vycvičeným psem. Pes může být pacientovi přikládán k tělu, čímž pomáhá prohřívat například ztuhlé klouby, nebo působí jen svou přítomností pro radost a zklidnění. Často se také zapojuje do cvičení – pacient bývá v přítomnosti psa aktivnější a motivovanější, než když dostává pokyny pouze od zdravotnického personálu.
Jak konkrétně probíhá Vaše návštěva na oddělení následné péče?
Docházím jednou týdně, obvykle ve čtvrtek zhruba od půl jedné do půl třetí. Fyzioterapeutka během dopoledne pacienty obejde a zeptá se, kdo by měl o setkání se psem zájem. Pokud má někdo například potíže s pohyblivostí kloubů, naplánuje se návštěva tak, aby pes přišel ještě před rehabilitací a pomohl klouby prohřát. Po tomto „rozehřátí“ je následné cvičení pro pacienty příjemnější a snazší. Navíc bývají v přítomnosti psa ochotnější spolupracovat.
Jaké cíle canisterapie má? Co může pacientům přinést po fyzické i psychické stránce?
Někteří pacienti se například neradi pohybují, ale když si vezmou psa na vodítko, rádi se s ním projdou po chodbě. Velký význam má však canisterapie především pro psychiku. Za mnohými pacienty nepřicházejí pravidelné návštěvy, takže je potěší nejen samotný pes, ale i to, že si s nimi popovídám.
Vzpomínají pacienti na vlastní zkušenosti se psy?
Ano, velmi často. Vyprávějí, jakého měli doma psa, jak dlouho s nimi žil, kdy odešel a jaké s ním zažili radosti. Tato vzpomínání přirozeně otevírají komunikaci a přinášejí jim příjemné emoce.
Vzpomínáte si na nějakou situaci, kdy Vás reakce pacienta vyloženě dojala nebo překvapila?
Jednou tu byla paní, která se s pejskem původně setkat chtěla, ale jakmile jsme přišli k ní na pokoj, rozplakala se a volala svého vlastního psa. Bylo to pro ni příliš silné. Museli jsme proto hned odejít, protože by jí to spíš uškodilo. Takové situace se ale naštěstí nestávají často.
Říká se, že pes dokáže u člověka vycítit, že se blíží konec. Je to podle Vás pravda?
Ano, někteří psi to skutečně dokážou vycítit a dají to najevo změnou chování. Krátce po složení canisterapeutických zkoušek jsem přišla do nemocnice poprvé se svou fenkou Berry. Byla tu pacientka, u které se sice vědělo, že je vážně nemocná, ale nikdo netušil, kdy její čas přijde. Ještě chodila, potkávali jsme se na chodbě, a dokonce se uvažovalo o jejím propuštění domů.
Při jedné návštěvě se ale Berry začala nezvykle chvět a pacientku velmi intenzivně olizovala. Chovala se úplně jinak než obvykle a já jsem tehdy nechápala proč. Když jsme přišli znovu o týden později, dozvěděla jsem se, že pacientka zemřela hned druhý den po našem setkání. Takto citlivých psů ale není mnoho – jde opravdu o výjimečné případy.
Musí mít canisterapeutický pes nějaké speciální dovednosti? Co obnáší canisterapeutické zkoušky?
Zkoušky se skládají z různých praktických disciplín, které ověřují především povahu a odolnost psa. Například rozhodčí položí před psa misku s pamlsky a sahá mu do ní – pes musí zůstat naprosto klidný a nesmí projevit žádnou agresi.
Další situace simuluje kontakt s pacienty: několik lidí stojí v kruhu, psa si mezi sebou předávají, hlasitě na něj volají, dotýkají se ho, mohou ho vzít za uši nebo sahat na tlamu. Pes nesmí zavrčet, štěkat, ani se bát a musí zvládnout i nečekané podněty, jako je pád berle na zem nebo prudké otevření deštníku.
Součástí zkoušek je také chůze vedle vozíčkáře nebo člověka o berlích. Cílem je ověřit, že pes bude v nemocničním prostředí naprosto klidný, vyrovnaný a bezpečný pro všechny pacienty.
Které rasy psů jsou pro canisterapii vhodné?
V zásadě může být pro canisterapii vhodný pes jakéhokoli plemene. Nejde ani tak o rasu, jako o povahu konkrétního psa – musí být klidný, vyrovnaný, kontaktní a dobře snášet různé situace i manipulaci od cizích lidí.
Takže je to hodně individuální?
Ano, vždy záleží na konkrétním jedinci. Například v Canisterapeutickém sdružení Jižní Morava už skládal zkoušky jak pitbul, tak i obyčejný voříšek. Důležitá je skutečně povaha a výcvik, ne původ psa.
Může veřejnost canisterapii nějak podpořit?
Na webových stránkách sdružení je uvedeno číslo účtu, na které mohou případní dárci přispět, pokud je canisterapie osloví a chtějí pomoci s jejím dalším rozvojem.
Co Vám osobně canisterapie dává?
Pro mě je to především radost z toho, že vidím, jak i krátké setkání dokáže člověku zlepšit den. Někdy stačí pár minut, pohlazení psa nebo obyčejný rozhovor a pacient úplně pookřeje. Je krásné sledovat, jak pes dokáže prolomit smutek, samotu nebo obavy a přinést do nemocničního prostředí něco přirozeného a lidského. To je pro mě ta největší odměna a důvod, proč se canisterapii věnuji.
