V době po skončení druhé světové války bylo Blansko malým městem, v němž pracovali čtyři praktičtí lékaři a dva zubaři. Kromě toho zde existovalo samostatné plicní oddělení. Zaměstnanci ČKD měli zajištěnu vlastní lékařskou službu. Pozoruhodnou kapitolu v historii Blanska představuje zdravotní a sociální péče o tisíce repatriantů a osvobozených vězňů z koncentračních táborů v prvních týdnech po osvobození. Pro potřeby těchto lidí byl na Starém Blansku zřízen provizorní lazaret, v němž zdravotní péči zajišťovali doktoři za vydatné pomoci členů sboru dobrovolných hasičů, sester Červeného kříže a dalších místních dobrovolníků.
V roce 1949 bylo v Blansku zřízeno Okresní zdravotnické středisko, sídlící spolu s Okresní nemocenskou pojišťovnou na Mlýnské ulici. V roce 1951 byl přijat zákon o preventivní péči a léčebné péči, který mj. uzákonil bezplatnou zdravotní péči pro všechny občany. Na základě tohoto zákona byla v roce 1952 provedena reorganizace a sjednocení zdravotní služby v okrese Blansko, v jejímž důsledku vznikl v Blansku Okresní ústav národního zdraví. Do roku 1958 byly postupně znárodněny všechny soukromé lékařské ordinace roztroušené do celém Blansku a vznikla tak síť obvodních zdravotních středisek.